Kam nechodí lékař, tam chodí... veterinář.
No, mělo to dohru. Následující noc bych nazvala nocí plnou vášně, i když bohužel jinak, než si člověk v dané souvislosti představuje. Horečka mi nedovolila usnout.
Už samotný fakt, že se mi něco děje mě obvykle pěkně nadzvedne, to kajícně přiznávám. Jsem cholerik a trpělivostí mám selektivní problém (jsem trpělivá jen pokud vím, že to někam vede a to někam není do…). Návštěva nemocnic není mojí oblíbenou kratochvílí, leč můj doktor na telefonu mě ujistil o nezbytnosti takového činu.
Mimochodem, pokud mám opravdu problém, volám veterináře, svoji úžasnou kamarádku, která mi vždy přesně odhalí co se kde zamotalo a moudře poradí. Mám totiž takovou teorii, že doktor se postupem času stane odborníkem na jediné téma a některé byť i užitečné souvislosti ho začnou míjet. Veterináři se něco takového stát nemůže, pes před ním stojí, vyje a doktore starej se. Navíc chlupatý pacient člověku neřekne „chce se mi bejt a bolí mě břich, sežral jsem nějakou divnou hrušku a trvá to tři dny“. Veterinář má navíc jednu úžasnou vlastnost: považuje za normální pracovat v improvizovaných podmínkách. Obzvlášť, pokud se stará o velká zvířata. Jednou se prase (můj otec) vydalo na výlet s jedním lékařem a dvěma veterináři a už moje mommy ho nabádala slovy: jestli se ti něco stane, ptej se zvěrolékařů, čert ví čeho je tamten koumák doktor. Čestnou výjimku tvoří jen patologové, ale tam aby jeden měl spíš obavy, jestli už se na něj ten člověk nedívá jako na svého pacienta.
Takže jsem ráno budila telefonem zvěrolékaře.
Popsala jsem příznaky, léčbu, reakce a verdikt zněl jasně: to bez antibiotik jen tak nepůjde. Vyhrožovala ještě spoustou jiných věcí, které by na mě mohly být páchány a které jsem si v pudu sebezáchovy odmítala připustit.
V nemocnici se na mě od pultíku podívala Andula Vokýnková. Znáte ten typ důležité dámy, obvykle nevzhledně vyhlížející, která dřepí na židli a už z dálky je jí naprosto jasné, co vám je a co se s tím dá dělat. V mém případě zhodnotila, že horečky, zánět mandibulárního nervu, zastydlé dutiny a přidružená bolest ucha nejsou nic, s čím by bylo nutné obtěžovat bílé pláště. Chvíli jsme argumentovaly mile a věcně. Posléze lehce důrazně. Bohužel, nikam to nevedlo, měla svoji hlavu (jak se později veterinář zmínil – dutou). Navíc se jí nezdál můj akcent a snažila se dopátrat, kde jsem ho vzala. S klidem hráče pokeru jsem jí řekla, že na Aljašce a v zápětí jsem ji nevybíravým způsobem poslala do jistého orgánu. Ano do toho tam na jihu, kde záda ztrácí slušné pojmenování.
To by tak byla názorná ukázka mé selektivní trpělivosti.
Znovu jsem volala veterináře. Dostala jsem za úkol v lékárně vysvětlit, že potřebuji cokoliv co obsahuje nadiktovanou účinnou látku, v nejhorším případě její derivát. Naznala jsem, že jako chemik si s tím poradím, bude-li druhá strana ochotna spolupracovat.
V lékárně panovala zcela opačná situace než v nemocnici. Dámě ve věku „něco mezi mojí matkou a babičkou“ jsem popsala problém a předešlou anabázi. Zakoulela očima a hrubě zaklela z dovětkem, že to ji nepřekvapuje. Světlo v tunelu! Zašmátrala v šuplíku a strčila mi krabičku.
Doma jsem zjistila, že se mi po požití jediné tabletky nejen ulevilo, ale ještě se mi záhadně zlepšila nálada.
Zběžný pohled na krabičku napověděl: Pseudoephedrin hydrochlorid!
Netuším, zda to vyléčí problém, ale už teď mi to je příjemně jedno.