Období grilování začalo a tak se jednou v podvečer sedělo u krbu v němž se připravovaly ryby (pes obzvlášť pozorně dával pozor na souměrnost opékání), dobré moravské víno teklo proudem, ptáci řvali jako krávy… dokonalá letní pohoda.
A my měli zajímavou debatu.

Už ani nevím, jak na to přišla řeč, ale rychle jsme se ocitli na poli diskuse „sever proti jihu“.
Fakta mluví jasně, opravdu je sever bohatý a jih chudý – penězi.
Někdo nadhodil, že to je morálkou a postojem k času. Nejspíš ano.

Seveřané honí vteřiny, jednání, konference, plány… všechno je naplánované a má fungovat jako dokonalé soukolí, aby přinášelo zisk.
Cynik by dodal: a umírají mladí, na infarkt.
Jižní postoj je přesně charakterizován slovem maňana. Čas neuteče a infarkt netřeba honit.
Na otázku, kdo to dělá lépe se, podle mě, nedá dobře odpovědět.
Záleží, odkud se na to díváte.   

Můj bratr žije v zemi, která se s jistotou řadí mezi jižní a chudé.
Dokud tam nepřijedete.
Nebo aspoň nezalistujete fotkami někde v knihách nebo archívech.
To pak velmi rychle pochopíte, že jedna země v Jižní Americe sice neoplývá zlaťáky, ale zato má jiný poklad.
Slovy nepopsatelný.
Stojíte tam, uprostřed hor, uprostřed něčeho, co je skoro pralesem, uprostřed prostého města a život je najednou směšně jednoduchý.
Ze sytosti barev přírody až bolí oči.
Slyšíte zvuky, o kterých se člověku ve městě ani nemůže zdát.

Finanční budovy, taxíky, metro, spousta technických vymožeností, to všechno je rázem zapomenuto.
Na cestě zpátky „do severní civilizace“ lidi obvykle napadá jediná otázka.
Nežijeme my tak nějak blbě?
Většinou hloubání vydrží jen do chvíle, než na letišti přesednou do svého auta.

Ptala jsem se Pancha, proč je na tom jeho zem tak jak je a on odpověděl:
„My jsme velice bohatí, jen to neumíme prodat. A krom toho, nehoníme se za horami zlata, jsme spokojení že můžeme žít v tak krásné zemi.“

Můj bratr je mimořádně bohatý člověk – a není to penězi.

Elleanor